inspiromat banalit

Na počátku mé rubriky Já sobě stál kabát. Koupený před méně než rokem a nenositelný ještě před koncem sezóny.

Což znamená, že letos jsem bez zimního kabátu, pokud si ho neušiju. (Pravda, těsně před zářijovým focením svatby jsem v tísni koupila chlupatý kabát v Marks & Spencer, protože předpověď slibovala 12 stupňů. Jenže se svými plnými deseti procenty vlny se dá jen těžko považovat za zimní kabát... Nehledě na to, že když jsem dva týdny po jeho zakoupení zašla ze zvědavosti do M&S v Harrogate, zjistila jsem, že v Anglii se ten samý prodává skoro o tisícovku levněji než u nás. Ale to je už docela jiný příběh.)

K ušití kabátu jsou potřeba dvě zásadní věci: střih a materiál.

Střih jsem koupila hotový na internetu z kolekce Simplicity Project Runway. Zcela výjimečně jsem si udělala zkušební střih z bavlny, což bylo jedině dobře, protože jsem nakonec zjistila, že se mi ten střih zas až tak nelíbí jako zimní kabát, protože je příliš vypasovaný a další vrstvu svetru pod něj už asi nedám. Nehledě na to, že kvůli členění bych se asi zbláznila při skládání vzoru na látce.

Látku jsem si totiž koupila epesní. Vlněné buklé od firmy Linton, která je v šicích kruzích známá jako TA FIRMA, CO DODÁVÁ LÁTKY CHANELU. A kdo by nechtěl mít doma alespoň kouštilínek lesku Chanelu, což?

Nastalo tedy druhé kolo hledání střihu. Skončila jsem u kokónového kabátu z Burdy. V zásadě klasický střih (koncem padesátých let ho proslavil módní dům Balenciaga), ale zároveň jiný, ne tak okoukaný. Velká výhoda byla jednoduchá konstrukce. Celý vnějšek kabátu má jen osm dílů, což je výhoda, pokud máte na látce vzor. Zkušební střih jsem nedělala, kabát je dostatečně volný - dokonce tak, že spíš budu z objemu ubírat. Na první pohled to vidím na zúžení rukávů.

Kabát jsem se rozhodla ušít klasickým způsobem, což znamená hodiny a hodiny ruční práce nad něčím, co nakonec nebude zvnějšku vůbec vidět. Také by se tento způsob práce mohl nazvat Smrt vlizelínu!, protože k vypodložení a vyztužení se používají pouze tkaniny. V  mém případě to je organza, batist (protože nebylo dost organzy), žíněnka (ne ta z tělocvičny, ale materiál, který obsahuje koňské žíně a dává se do předních dílů kabátu), plátno na vyztužení prsní části a keprová stuha. A abych nebyla pokrytec, kousek vlizelínu tam taky mám - na zpevnění výpustkových dírek.

Za cenné rady děkuji tomuto diskusnímu fóru, knize Claire Schaeffer Couture Sewing Techniques a Učíme se šít od dvojice Krůtová - Cyrusová.

Následující fotka ukazuje, jak vypadá přední díl se všemi výztuhami. Na stroji jsem šila pouze dva švy v horní části a prošila výztuhu prsní části k žíněnce, zbytek je udělaný v ruce. Zároveň vidíte, jak mé šití vypadá v praxi: na velkém stole v kuchyni, přes židli je přehozené plátno na žehlení (nevedeme žehlící prkno a celé mé sofistikované žehlení je jedna velká improvizace se stočeným ručníkem v hlavní roli...). Vlevo na stole je další nezbytná část mého šití: notebook s puštěným detektivním seriálem. Tady konkrétně to je A Touch of Frost.

Včera došlo na lámání chleba: šití dírek. Odkládala jsem to, seč to šlo, protože buklé je mrcha třepivá a představa šití čehokoli prťavého z něj ve mně vyvolávala mdloby. Jenže nebylo zbytí, vše ostatní bylo už uděláno, a abych se mohla pohnout dál, musela jsem překročit Rubikon výpustkových dírek.

Důkazem toho, že jsem od šití dírek prokrastinovala ze všech sil, je i upletená čepice (následující fotka nahoře) v barvách buklé. A to prosím čepice nenosím.

Teď to už pofičí: po vypodložení přední části se kabát bude moct sešít, pak nastříhat podsádku, našít, nastříhat podšívku se zateplením, sešít, ručně vsadit a přišít knoflíky. Brnkačka, ne?

Pokračování někdy příště.